„Nemůžeš přijít někdy domů dřív?„

„Proč je tu zase bordel jak v tanku?“

„Kdy už konečně doma taky něco uděláš?“

„Zase studená večeře?„

Věty, které nikdo nechce slyšet. Přesto jsou vyřčeny častěji než bychom rády.

A někdy ani nemusí být vyřčeny tak jasně. Stačí náznak, stačí posměšek, úškleb.

Jak se to vůbec může stát, že se z partnerství stane kdo s koho?

Proč příchod dětí toho tolik změní?

Začátek je většinou idyla. Konečně čekáme miminko. Otevírá se před námi nová etapa a my si představujeme jaké to bude. Cítíme se dospěle, protože teď už vážně řešíme opravdické věci. I když se nám do toho míchají obavy z toho, jestli to všechno zvládneme, jestli jsme neměli ještě počkat. Ale už je to tu a my se snažíme připravovat, jak jen to jde. Těšení, přípravy, nervozita, ideály. To vše a často během jedné chvilky.

„Jaký kočár vybereme? „

„Stihneme se přestěhovat?“

„A co ten pokojík, vymalujeme ho?“

„Zvládneme to. Budeme super cool rodiče.„

A najednou klapka. Život se nám s dítětem obrátil o všechny stupně. Je to krásné, ale snad ještě častěji je to hrozně náročné. Užíváme si první úsměvy, ale zažíváme i obrovský strach, únavu a nejistotu. A často také to, že náš jeden společný svět se najednou rozdělí na dva. Počítali jsme s tím, ale stejně nás realita překvapila. Možná nás i doběhla.

„Jsem s ním celý dny doma.„

„Nechceš dnes přijít dřív z práce, že bychom vyrazili společně ven?“

„Už zase nemůžeš?“

„Já vím, že se snažíš vydělat víc peněz, ale já tu už šílím.„

„Ne nejsem hysterická, jen unavená.“

„Prosím tě, já nemůžu uspávat, potřebuji dodělat něco do práce.„

A naše světy jsou od sebe najednou vesmírně nesmírně vzdálené. A shodnete se na jednom. Mám já tohle zapotřebí?

Kdo za to může?

Možná nás znovu napadne, jestli jsme neměli vážně ještě počkat? Jak to můžou ostatní vůbec zvládat? A bude někdy lépe?

Zjišťujeme, jak je péče o děti náročná, ale tak to je. Svádět to na ně vážně nemůžeme. A nemůžou za to vlastně ani ti dva. Vážně se snaží, ale ta péče a to vše okolo je prostě nové, náročné a navíc se to často mění nebo je to naopak pořád stejné. Co je tedy to, co nás tak frustruje, díky čemu máme pocit, že jsme asi měli při výběru partnera a manžela klapky na očích?

Zas tak složité to není. Jen je někdy velmi těžké si to připustit. To, co nás tak deptá, štve a přivádí k nepříčetnosti jsou často naše nevyřčená očekávání.

Jedna věc, která může rozložit celou rodinu i domov

Nevyřčená očekávání si v sobě nosíme někdy pěkně dlouho. Protože doufáme, že se to přece jednou stane. Že ten náš život zapadne do naší představy, kterou jsme si vypěstovali postupně. Vliv na to mělo kdeco. Naše rodina, to na co jsme zvyklí, naši přátelé, skupiny na sítích, média,… Postupně se to naskládalo a my čekali tak nějak, že to přece takto má být.

Vůbec jsme nečekali, že to bude tak náročné. A čekali jsme, že ten druhý se zachová jinak. Že tu změnu zvládne daleko lépe.

„Čekal jsem, že se bude skvělá matka, šetřivá hospodyňka. Ta, která zvládne péči o dítě a celou domácnost či dům se zahradou.„

„Doufali jsme, že to s penězi přeci nebude tak hrozné, že s tím rodičákem nějak vyjdeme.„

„Čekala jsem, že s námi bude trávit víc času a ne, že celý týden budu slyšet jen teď ne, nestíhám, nemůžu.„

Naše nenaplněná očekávání a následná frustrace v nás vyvolávají něco, co možná ani sami nechceme. A jednoduše pak lítají věty, které nás dříve možná ani nenapadly. Jen jakmile je vyřkneme, těžko se dají vrátit zpátky, A čím častěji je budeme opakovat, tím snadněji uvěříme tomu, že jsou pravdivá.

Jak z toho ven?

Je těžké si připustit, že to jsou jen naše očekávání. Je to něco, o čem si myslíme, že na to máme nárok, že to tak prostě má být. Neexistuje univerzální návod, jak z toho ven. Mnoho párů dojde do bodu, že toto opravdu nemá zapotřebí a skončí. Jiné toto těžké období překonají a skončí později. Někdo rezignuje a řekne si, že holt život je těžký a já mám prostě smůlu.

A někdo začne tím, že si zkusí říct pravdu. Sám sobě a pak druhému. Pak je teprve možné začít něco měnit. Nemusíme si hrát na super hrdiny, na to, že vydržíme všechno. A neočekávejme to ani od druhých. Také nevydrží všechno. Rozhodně ne naráz. Připustit si, že máme očekávání, která se nenaplňují je skvělý začátek začít tvořit něco, co se naplnit může. Pokud oba přestaneme lpět na to, co čekáme, ,můžou se naše světy opět začít přibližovat.Otevře se totiž nový prostor pro naši realitu a cestu, kterou můžeme tvořit společně. Nejde o to se nesnažit, ale podívat se na sebe a svůj aktuální život takový jaký je. Díky tomu přestaneme toho druhého tlačit někam, kam se on nemůže nikdy dostat.

Vím, že mnohé z napsaných vět jsou realitou mnoha párů. Unavených, frustrovaných a zamotaných do bludného kruhu povinností. Někdo tomu říká produktivní věk. Já bych moc ráda řekla, že je prostě jen náročné období, ve kterém je safra těžké udržet si nadhled a oči otevřené, když usínáme i za chůze.

A vím, že říct mnohým v této chvíli tvořit domov stojí za to, může připadat jako výsměch. Jak máme tvořit něco, se mi každý den rozpadá pod rukama? Možná je na čase říct si, jaké je mé očekávání?

Já si za tím ale bud trapně stát. Věříme, že tvořit domov stojí vážně za to. Jen je dobré vědět, co vlastně tvořím a proč. Pokud totiž na svoji situaci a na sebe budeme dívat pravdivě, řekneme si, kdo jsem a v jaké situaci se nacházím a proč to vlastně dělám, můžeme pak bez nenaplněných očekávání tvořit to nejlepší, co v dané chvíli jde, a co možná uvidíme s nadhledem až za několik let.

Vydejte se na cestu ještě dnes

Možná dnes bude stačit si jen sednout společně ke stolu se suchým chlebem. Možná bude stačit jen nesprdnout toho druhého hned ve dveřích. A možná dnes bude stačit, když sami sobě řekneme pravdu.

A pokud chcete vyrazit na pravdivou cestu a tvořit domov, který stojí za to, ten váš a opravdový, zveme nás ni, protože vážně stojí za to!

A pokud na to nechcete být sama a chcete jít s někým, kdo začal tu cestu již několik let před vámi a zná všechny ty vyřčené věty a odrývá postupně svoje vlastní očekávání, pojďte s námi.

Přidejte se do kurzu Zamilujte si svůj domov, začtěte se do knížky se stejným názvem a začněte tvořit něco, co vás posune a pomůže vytvořit místo, které bude odrážet opravdu vás.